Disociace (psychologie)

V psychologickém kontextu zahrnuje pojem disociace široké spektrum prožitků od lehčí formy odloučení od bezprostředního okolí až po závažnější odloučení od fyzických či emočních prožitků. Nejtypičtějším znakem všech disociativních jevů je odloučení od reality, spíše než úplná ztráta kontaktu s realitou, jako je tomu u psychotických onemocnění.^[1][2][3][4]

Míru disociace lze znázornit v rámci určitého kontinua.^[5] V lehčích případech je možné brát disociaci jako formu copingového či obranného mechanismu ve snaze zvládat, minimalizovat či snášet stres (a to i v podobě konfliktu či znudění).^[6][7][8] Na nepatologické rovině lze o disociaci mluvit i v případě běžných událostí, jako je denní snění nebo také nepatologické změněné stavy vědomí.^[5][9][10]

Patologičtější formou disociace jsou potom disociativní poruchy se změnami nebo beze změn identity a prožitků týkajících se vlastní osoby jedince. Takovéto změny mohou zahrnovat: pocity neskutečnosti vlastní osoby či okolního světa (depersonalizace a derealizace); ztrátu paměti (amnézie); ztrátu vlastní identity a/nebo přijetí nové identity (disociativní fuga); fragmentace identity či já na několik samostatných vědomých celků (disociativní porucha identity, dříve známá jako mnohočetná porucha osobnosti) a komplexní posttraumatickou stresovou poruchu (CPTSD). ^[11][12]

Disociativní poruchy mohou být vyvolány traumatickou událostí, ale může jim předcházet pouze stres, užití psychoaktivních látek nebo se mohou vyskytnout bez jakékoli rozpoznatelné příčiny.^[13] V MKN-10 jsou disociativní poruchy klasifikovány v jedné kategorii spolu s konverzními poruchami, ^[5] kdežto v DSM spadají všechny disociativní poruchy do samostatné kategorie. ^[14]

Disociativní poruchy se mohou, ale nemusí pojit s amnézií.^[15] Kvůli nečekané a do velké míry nevysvětlitelné povaze jsou disociativní poruchy typicky prožívány jako velmi znepokojující autonomní narušení obvyklých způsobů chování a fungování jedince.